Těžko si lze představit skály bez mechů. K vidění jsou v podstatě dva základní typy mechů, a to mechy rostoucí přichycené na skalách nebo dřevu a pak mechy rostoucí v bažinách.

Mechy na fotografii patří k oběma skupinám. Tmavozelené stonky patří pravdědpodobně nějakému druhu ploníku a patří do první uvedené skupiny. Pod ním a okolo něho roste o něco světleji zelený mech patřící k druhé uvedené skupině a jedná se o rašeliník. Jak sám název napovídá, z jeho odumřelých těl se tvoří velká část masy rašeliniště. Rašeliníky tvoří dlouhé převážně plazivé výhonky.

Mechů si málokdo všimne, i když bychom si asi hned všichni všimli toho, že ve skalách nejsou. Na obě skupiny mechů jsou vázána různá společenství organismů. V inverzních mokrých roklích, jakou je třeba Sibiř v Teplických skalách, odkud fotka také pochází, jsou na mechy vázány unikátní reliktní společenstva s řadou tvorů, které v těchto místech přežili z doby ledové a nikde jinde je nenajdete.

Někteří ze zde žijících tvorů můžou klidně zmrznout do ledu a nic jim to nedělá, nebo jsou aktivní, když je teplota jejich těla pod bodem mrazu.

Na některých místech Teplických skla byla pro návštěvníky hrazením vyznačena cesta, právě z důvodu, aby se na vyčleněném povrchu země obnovilo společenstvo mechů. To, že se to celkem daří, dokazuje i vyfocený rašeliník, který byl vyfocený právě na takovém místě.

Je to maličký svět pod našimi nohami, přehlížený, ale fascinující, plný života, svět sám pro sebe. Zkuste někdy kleknout a podívat se z blízka a budete překvapeni, co všechno spatříte.

Fotografie vznikla na dlouhé ohnisko a s ohledem na snahu o co největší hloubku ostrosti na clonu 18. I přesto je však hloubka ostrosti velmi malá, což vynikne zvlášť na velkoformátové fotografii. Nejlépe se fotí na jaře a na podzim, v době, kdy nejsou na stromech listy a je vlhko.