Mezi fotkami můžete nalézt i čtyři destičky s krátkými příběhy. Měl jsem v životě období, kdy jsem se mystikou a duchovnem dost zabýval a skály jsou ideální místo pro přemýšlení nad světem a nad sebou samotným. Nejčastěji jsem si četl a přemýšlel (a i dnes, i když už podstatně méně často) na jedné z bočních věží skalního ostrohu, na kterém kdysi stával hrad Střmen a na kterém je dnes vyhlídka pro turisty v Teplických skalách.

Na moje místečko, které je krásně kryté větví borovice, se přeleze po větvi. Vršek skály je tvarován tak šikovně, že se natáhnu do příjemné miskovité prohlubně. Dobře se zde čte i spí, jen v létě tu bývá poněkud horko. Teplické údolí je přes sto metrů hluboko. Je zajímavé, že i když se na vyhlídku prakticky nedá dostat, protože schody jsou neustále obsazeny lidmi, nahoře je celkem klid, protože než lidi slezou po žebříku dolů a přijdou noví, tak jsem nahoře úplně sám a ono to kupodivu trvá docela dlouho.

Příběhy jsem vybral z poměrně rozsáhlého díla jezuitského kněze Anthonyho de Mella. Sám otec Tony si na příběhy nevznášel žádný nárok, jak sám uváděl, posbíral je z mnoha různých kultur, náboženství a lidových pověstí po celém světě.

Nicméně kladl velký důraz na to, jak je za sebou seřadil. Krátké příběhy kupodivu jsou mnohavrstevnaté a mnohé z nich člověk pochopí až po letech pozorování světa. Tenhle chlápek to měl prostě v hlavě, na to že to byl člen církve, docela srovnaný. Je velmi pravděpodobné, že pokud by žil ve středověku, byl by jeho vlastní církví upálen jako velký kacíř. Zemřel v New Yorku v roce 1987.

Je to zvláštní, ale skalní věže jakoby byly předurčeny k tomu číst si na nich podobné knihy. Občas jsem si sebou brával i Citadelu od Antonia de Saint – Exupéryho, ale ta se sem moc nehodí, protože je celkem těžká a velká, knížečky otce Tonyho jsou malé a lehounké a přeci jen na rozdíl od Citadely se čtou snadno a často jsou samy o sobě velmi vtipné.